Nej hry

Hitman se konečně vrátil v plné parádě, aby rozséval zkázu všude, kudy chodí - jak říká motto série, smrt může za správnou cenu potkat kohokoliv. Přináší však Blood Money dostatek novinek, aby se dalo hovořit o vrcholu série? Pojďte to s námi zjistit.

Nebudu chodit s dřívím do lesa, o historii Hitmana jste si u nás dokonce mohli přečíst tématický článek a velkou porci informací jste dostali také v preview. Otázka zbývá jediná – dopadl nový Hitman tak dobře, jak jsme všichni doufali? Rozhodně ano. Je to klenot s pomalejším rozjezdem, který se vám však dostane hluboko pod kůži a zůstane tam. První okamžiky jsou možná rozpačité, ale jakmile se dostanete k jádru hry, zamilujete se do ní a nebudete chtít přestat. Co na tom, že v nabídce je jen tucet misí, které lze s trochou snahy projít za jeden den. HBM hraji už dva týdny prakticky bez přestání, stále nacházím nové možnosti a baví mě s každým dnem o kus víc. Jak to dánští tvůrci z IO Interactive dokázali?

Ať už se vydáte po dráze profesionálního zabijáka hned ze začátku, nebo se rozhodnete raději pro klidný rozjezd v novém stupni obtížnosti Rookie (dovoluje mimo jiné neomezené ukládání pozice), nejzásadnější klad HBM je patrný po celou dobu. Dvanáctka misí přináší velice dobrý děj, vyprávěný znovu v retrospektivě, důležitější je však enormní smysl pro detail, se kterým se budete setkávat na každém kroku. Co víc, volnost pohybu a konání se dostává zase o něco výš a Hitman tím ukazuje svoji pravou tvář. Spíše než klasická akční nebo stealth hra se jedná o soubor hádanek, které můžete řešit podle svého. Je to pískoviště, kde musíte postavit hrad co nejlepším způsobem – nikdo vám ale nebude mluvit do stylu, jakým to uděláte. Jistě, jsou chvíle kdy vás autory nabídnutá možnost postupu praští do očí a nebudete se zbytkem ani zabývat, protože by to znamenalo zbytečné trápení. To se však týká stěží dvou misí z nabídky, jinak je heslem dne absolutní volnost a fantazie.

Vražda na sto a jeden způsob

Ta rozhodně nechyběla tvůrcům, když mise navrhovali, různorodost byla ostatně příznačná pro sérii Hitman už od počátku. Tentokrát se nebudete probíjet misemi bez ladu a skladu, dějové pojítko je jasně viditelné. Agent 47 doplnil svůj cestovní deníček o další místa, především pak o všechny možné kouty USA, kam jsme se v dřívějších dílech nepodívali vůbec. Nebudu vám kazit radost z objevování, snad jen si neodpustím zvláštní pochvalu za zpracování buranského jihu, okolí Mississippi a New Orleans, kde se dokonce podíváte i na tradiční oslavy Mardi Gras (se stovkami NPC na obrazovce bez škubání).

Svoboda volby v jednotlivých misích, které fungují coby uzavřené mikrosvěty, je nevýslovná. Stejně jako dříve na sebe může 47 brát všemožné převleky, jejichž výběr se opět o něco rozrostl a hlavně vám nehrozí tak snadné odhalení, jako dříve. Nepřátelé už nejsou telepati a pokud neděláte pitomosti, můžete v jednom převleku setrvat klidně po celou misi – jenom si na konci nezapomeňte vyzvednout svůj oblek, jinak si jej tvrdě zaplatíte. Více o systému peněz však až za chvíli. Kteroukoliv misi můžete projít mnoha způsoby, které jsou vzhledem k otevřenému stylu hraní nespočitatelné. Na svoji oběť můžete odpálit lustr, svrhnout ji z útesu nebo třeba do vody k aligátorům (mluvíme o Mississippi, nikoliv o známém problému newyorské kanalizace), zabít ji v rámci operní zkoušky a v klidu odejít, svést ji a nepozorovaně jí do skleničky whisky přidat jed… Jen výčtem možností bych mohl zaplácnout celý zbytek recenze.

Pane, nestůjte tak blízko toho zábradlí…

HBM se dočkal řady příjemných změn, které sice nevypadají nijak podstatně, ale po chvíli hraní rychle vyvstane jejich skutečný dopad. Například kamera se konečně dočkala přepracování a dovršila tím revoluci, jakou herní svět nepamatuje – první díl měl kameru příšernou, druhý a třetí již dobrou a v HBM je už ovládání na špičkové úrovni ve všech směrech. I pohled první osoby se dočkal předělávky a je nyní srovnatelný s normálními FPS. Nejlepším důkazem je, že jsem zcela běžně na přestřelky do tohoto pohledu přepínal pro jeho přirozenost a nabízený lepší přehled.

Ovládání jako takové bylo také zlehka upraveno, máte k dispozici tři kontextové klávesy a kromě toho zvládne 47 řadu akcí provést čistě v reakci na své okolí – když například přijdete k otevřenému oknu, stačí držet tlačítko pro pohyb a proskočíte jím. Stejně intuitivní jsou i novinky jako třeba skákání mezi balkóny, lezení po trubkách nebo trochu děsivě vyhlížející traverzování po ochozech. Snadné je i provádění nových bojových možností. Když je k vám NPC otočen zády, můžete jej vzít za lidský štít, strčit do něj, udeřit ho pěstí nebo čelem nebo dokonce mu vytrhnout z rukou zbraň. Systém funguje skvěle, namísto učení se desítek kláves vystačíte se selským rozumem. Snad jen škoda, že tvůrci vyřadili možnost vyklánění zpoza rohů.

Nechybí nové možnosti využití prostředí ve svůj prospěch. Dálkově ovládané bomby jsou hotovým požehnáním, s jejich pomocí můžete shazovat lustry, bedny, nebo dokonce piána. Lze se však třeba i schovat do skříně a doufat, že tam přečkáte těžké časy. Kontejnery všech možných tvarů, od mrazáku po popelářské auto, pak zase poslouží k uskladnění mrtvých či omráčených nepřátel. Lahůdková je také možnost vylézt ve výtahu na jeho střechu, počkat, až vstoupí vyhlédnutá oběť a škrtící strunou ji doslova vyrvat k sobě. Není to hezký způsob smrti, ale tělo je elegantně uklizeno na nepřístupné místo a vy se jen divíte, jak jste bez všech novinek mohli dříve přežít.

„Jéé, vy jste ten člověk z novin?“

Hodně se mluvilo o začlenění peněz a „nechvalné známosti“ vaší tváře coby důsledků za různě provedené mise. Když za sebou necháte padesát mrtvol, dvakrát tolik svědků a ke všemu vás zachytí oko průmyslové kamery, bude vám snížena odměna a pokud nechcete, aby vás v dalších misích poznal každý nýmand, je třeba i rozdat něco málo úplatků, aby proslulost o kus klesla. Implikací je však více. Zbraně sice máte nyní k dispozici volně, za jejich nutné úpravy však musíte platit. Výsledek stojí za to, i z normální pistolky lze stvořit nástroj absolutní zkázy, ale bude vás to něco stát. Pro veterány máme jednu nemilou zprávu – systém ratingu misí je téměř shodný s dřívějškem, ale ani za královský rating Silent Assassin nedostanete bonusové zbraně. Naštěstí jich lze dost najít při samotném hraní. Některé zbraně ubyly, jiné jsou nové, celkově je však výběr stále perfektní a nechybí ani perverzní kousky jako nastřelovač hřebíků nebo zahradnické nůžky (skalp by záviděl i Sam Hawkins).

Systém proslulosti nefunguje až tak dobře, jak by měl, resp. je velká naděje, že si jej při hraní ani nevšimnete. Na jednu stranu jde o fajn způsob, jak odměnit obezřetné hráče, ale zachránit se od špatného ratingu je až příliš snadné. Viděl vás někdo? Zabijte každého na mapě a máte jasnou záruku, že bez svědků zůstane vaše proslulost na nule. Chcete si zachovat uctivější rating i bez násilí? Fajn, zaplaťte úplatek, peněz budete stejně mít šílený přebytek.

Ve výsledku však nejde o nijak fatální chybu. Většina hráčů půjde pravděpodobně po stejné trase, jakou jsem se vydal já – nejprve si projdou kampaň na normální obtížností, oťukají si všechny mise a vlastně si udělají z prvního hraní takový prodloužený tutoriál. Když se posléze pustí do obtížností Expert a Professional, budou už vědět, co mohou čekat a z proslulosti se stane prostě další meta k pokoření. Za pokoření hry s proslulostí na nule a s ratingem Silent Assassin sice nedostanete žádný bonus, ale i tak je to příjemně hřejivý pocit.

Blbý a blbější

Škoda, že i jinak téměř bezchybný HBM si nepohlídal pár chybek. Kromě občas příliš zřejmé ideální cesty jde o umělou inteligenci a způsob ukládání. AI je v Hitmanovi bohužel pochybná odjakživa a problém trvá i ve čtyřce. Dokud nebojujete, je chování NPC velmi dobré, jenže když na boj dojde, připadáte si rázem jako v pár let staré střílečce nevalné úrovně. Vzhledem k tomu, že řada lidí bude přes veškeré rady hrát Hitmana právě jako střílečku (a občas je jednoduše fajn si popustit uzdu a vzít s sebou namísto pistole brokovnici), získává tento problém zbytečně na důrazu. Uložené pozice pak vydrží jen v rámci už rozehrané mise – vše se pro vás vyvíjí dobře, ale rádi byste už šli spát nebo prostě jen potřebujete vypnout počítač? Smůla, příště musíte pěkně na začátek, trvalé jsou jen pozice po dohrání mise.

Technická kouzla

Zpracování je na špičkové úrovni, Glacier engine je vlastně jen hrubá kostra, na kterou autoři s každou novou hrou přibalují nové prvky od textur až po zvláštní efekty. HBM vypadá naprosto skvěle, snad jen by mohli tvůrci ještě o kus zlepšit animace pohybu. Je to už lepší než dřív, ale stále někdy mají postavy tendenci namísto chůze spíše bruslit. Krátce po vydání se objevila řada problémů s plynulostí hry, vše nicméně řeší aplikace čerstvého patche, se kterým se hra hýbe velice plynule i na starších kartách.

Podcenit není radno důraz na zvuk, který je pro IO tradiční. Jesper Kyd zplodil soundtrack, který je opět naprosto odlišný od jeho předchozích děl a o to lépe dokresluje atmosféru hry. Když na sebe kupříkladu vezmete oblek hosta „nebeské party“, rozezní se v reproduktorech ladné andělské vokály.